Historie terapie červeným světlem
Terapie červeným světlem není výmyslem posledního desetiletí. Její kořeny sahají do druhé poloviny 19. století a vědecký zájem o léčebné účinky světla prochází fascinujícím vývojem od nobelovské fyzioterapie po NASA experimenty ve vesmíru.
Průkopníkem léčby světlem byl dánský lékař Niels Ryberg Finsen, který v roce 1903 obdržel Nobelovu cenu za medicínu. Finsen objevil, že koncentrované světelné záření dokáže léčit lupus vulgaris — kožní tuberkulózu. Byl to první vědecky doložený důkaz toho, že světlo má přímý biologický účinek na lidské tkáně.
V 60. letech 20. století maďarský vědec Endre Mester prováděl experimenty s nízkovýkonným laserovým zářením na myších. Původně zkoumal, zda laser způsobuje rakovinu — místo toho zjistil pravý opak: ozařované oblasti se hojily rychleji a srst narůstala hustěji. Tento fenomén nazval biostimulace a jeho výzkum se stal základem moderní fotobiomodulace.
Zásadní impuls přišel v 90. letech z NASA. Vědci pracující na programu pěstování rostlin ve vesmíru objevili, že červené LED diody (vlnová délka 670 nm) výrazně urychlují hojení ran u astronautů v podmínkách mikrogravitace. NASA následně financovala rozsáhlý výzkum léčebných účinků červeného a blízkého infračerveného světla, který otevřel dveře tisícům klinických studií po celém světě.
Od počátku 21. století se terapie červeným světlem — dnes nejčastěji označovaná jako PBMT (Photobiomodulation Therapy) nebo LLLT (Low-Level Laser/Light Therapy) — rozšířila z laboratoří do nemocnic, sportovních center a wellness studií. Dnes je součástí protokolů předních sportovních klinik, dermatologických pracovišť i rehabilitačních center.